Portrét Arnolfiniových – „Zachycení vteřiny věčnosti“

        Obraz Jana van Eycka z majetku National Gallery v Londýně patří mezi hojně zmiňované a reprodukované zástupce nizozemské portrétní malby. Celofigurální dvojportrét, jehož vznik je datován rokem 1434, předestírá divákovi zdánlivě obyčejnou scénu ze soukromého života zámožných měšťanů. Při bližším pohledu a zkoumání námětu však narazíme na řadu pozoruhodných detailů.   

            První nejasnost vzbuzuje již samotná totožnost portrétovaného páru. Starší názor, že se jedná o zobrazení Giovanni di Arrigo Arnolfiniho, italského obchodníka a jeho ženy, Giovanni (Jeanne) Cenami byl vyvrácen v roce 1997, kdy archívní prameny potvrdily, že tento pár se sezdal až roku 1447 (t.j. 6 let po Eyckově smrti). V současnosti se tak historici přiklánějí k variantě, že se jedná o Giovanniho di Nicolao Arnolfini (bratrance Giovanniho di Arriga) a jeho blíže neurčenou manželku. Objevila se dokonce hypotéza, že se jedná o portrét samotného van Eycka s manželkou Margaretou, která však nebyla dostatečně podložena.

            V interiéru se nachází několik zajímavých předmětů, přičemž výrazné místo zaujímá konvexní zrcadlo s vyřezávaným rámem, umístěné na stěně v centru mezi oběma zobrazenými. Bývá poukazováno na zajímavý technologický detail. A to, že zrcadlo této velikosti nebylo tehdy ještě možné vyrobit. V detailu zrcadla lze kromě páru spatřit další dvě právě vstupující postavičky. Nad zrcadlem je na stěně kaligraficky provedený nápis Johannes de Eyck fuit hic 1434, plnící funkci umělcova podpisu (signatury) a dosvědčující snad i umělcovu přítomnost při slavnostním svatebním aktu. V roce 1934 analyzoval obraz historik umění Erwin Panofsky, který jej označil ve své studii označil za symbol svátosti manželské. Od té doby se rozbouřila diskuse, zda obraz vznikl u příležitosti zasnoubení, svatby či jako „pouhé“ potvrzení legitimity manželství. Z tohoto důvodu je obraz také někdy označován jako „Svatba Arnolfiniových“

            Další prvek vzbuzující otázky je odění páru. Nejzajímavější z nich pak představuje fakt, že žena pozdvihuje svůj šat ve spodní části trupu a zavdává tím příčinu k dohadům o možnosti požehnaného stavu. Nicméně podobná zobrazení můžeme nalézt i u některých světic a lze tedy říct, že spíše zachycují dobou módu, nanejvýše vyjadřují přání manželů zplodit potomstvo. Pár doprovází malý psík (Brusselský griffon), typický společník dam z vyšších kruhů a symbol věrnosti. Ze stropu visí mosazný lustr demonstrující zámožnost a blahobytnost páru, v němž je zapálená jediná svíce. Její význam bývá vykládám opět v souvislosti se složením manželské přísahy.

            Muž pozvedá pravici v gestu přísahy. Podle středověkého kanonického práva se tímto aktem uzavíralo manželství na základě přísahy (vzájemného slibu) bez přítomnosti kněze. Stačilo pouze podání ruky obou zúčastněných a pozvednutí paže ze strany ženicha. Tato forma sňatků však byla v 16. století zrušena z důvodů majetkových sporů, když jedna ze stran daný slib zapírala... :-) A takto bychom mohli pokračovat dále. Co symbolizuje růženec a košťátko na stěně? Ovoce na okenním parapetu? Dřeváky rozhozené na podlaze? V obrazech starých mistrů lze stále objevovat nová tajemství...

Gabriela Mrázová